Plesnivé džíny, bílé ponožky v mokasínách a sen o snadném zbohatnutí. Psal se rok 1988 a československá kina drtil Kamarád do deště, který se vymykal tehdejší šedivé produkci. Lukáš Vaculík a Sagvan Tofi se stali symboly nové generace, která kašlala na budování socialismu a chtěla se prostě bavit. Diváci v kinech hltali příběh dvou kumpánů, kteří se rozhodli převézt veksláky, ale nikdo z nich netušil, co se odehrávalo, když se vyply kamery.
Vojna, cenzura a němý zpěvák
Režisér Jaroslav Soukup měl jasnou vizi už v polovině osmdesátých let. Chtěl navázat na úspěch filmu Vítr v kapse a znovu spojit osvědčené duo Vaculík–Tofi. Jenže narážel na jednu překážku za druhou. Scénář ležel v šuplíku už od roku 1985, ale první klapka padnout nemohla. Lukáš Vaculík totiž narukoval na vojnu k Armádnímu uměleckému souboru Víta Nejedlého a produkce se rozhodla čekat. Náhradníka nechtěli. Chemie mezi ústřední dvojicí byla pro úspěch snímku zásadní, což se později potvrdilo.
Když se konečně začalo točit, zasáhla vyšší moc v podobě cenzorů. Příběh o podvodech, vekslácích a nelegálních kšeftech dráždil komunistické pohlaváry. Režisér musel obhajovat, proč točí film o lidech na okraji zákona. „Scénář se musel schvalovat na vnitru, kde k němu měli ideologické výhrady. Říkali, že to zpracování kazí mládež. Nicméně film se podařilo natočit a byl to trhák,“ uvedl režisér Jaroslav Soukup pro server iDNES.cz.
Mnohem větší ránu pro ego Lukáše Vaculíka však připravili hudební producenti. Titulní píseň Dávej, ber, kterou složil Ján Baláž, se stala diskotékovou hymnou. Původně ji ve studiu nazpívali oba protagonisté. Výsledek však producenty neuspokojil. Vaculíkův pěvecký výkon vyhodnotili jako nedostatečný a jeho hlas z finální nahrávky bez milosti smazali. Ve filmu i v rádiích tak sice vidíte zpívat oba, ale slyšíte pouze Sagvana Tofiho. Vaculík v klipu jen otvírá ústa do prázdna.
Zlatý důl jménem Tofi a Vaculík
Zatímco samotný film stál v roce 1988 tehdejší státní kasu 4,5 milionu korun a do kin přilákal přes dva miliony diváků, to pravé finanční eldorádo pro hlavní hvězdy přišlo až s nástupem kapitalismu. Dvojice Kamarádů do deště totiž dokázala svou filmovou popularitu dokonale zpeněžit v reálném světě. Sagvan Tofi s Lukášem Vaculíkem začali objíždět diskotéky po celé republice.
Jejich hodinová sazba za to, že se ukázali za barem a udělali show, se v devadesátých letech šplhala k astronomickým částkám. Podle informací deníku Aha! inkasovali za jedno vystoupení až sto tisíc korun, což byly v té době peníze, na které běžný člověk dřel celé roky. „Přivydělávat si po barech a diskotékách je moje nejoblíbenější činnost. Spojujeme příjemné s užitečným,“ okomentoval svůj tehdejší lukrativní byznys Sagvan Tofi pro deník Aha!.
Žárlivý Polák a zákaz líbání
Značné komplikace způsobil režisérovi i casting polské herečky Beaty Andraszewicz. Představitelka fotografky Magdy sice vyhrála konkurz díky svému talentu, ale na place přišla se studenou sprchou. Odmítala se před kamerou líbat se Sagvanem Tofim. Důvodem nebyl nedostatek sympatií k českému playboyovi, ale slib, který dala svému žárlivému partnerovi v Polsku. Jaroslav Soukup musel překousnout vztek a milostné scény, které v podobných žánrovkách nesmí chybět, výrazně omezit.
Divoké smyky v plném provozu
Slovenský herec Andrej Hryc, který ztvárnil podrazáckého garážmistra Bureše, si svou roli užíval až na hranu bezpečnosti. Režisér jej označil za fanfaróna, což Hryc potvrdil při nočním natáčení na Vinohradské třídě. V pauzách mezi záběry začal se svěřenou škodovkou bláznit a v plné rychlosti předváděl smyky přímo na ulici. Ačkoliv byla silnice částečně uzavřená, v protisměru stále jezdila auta. Režisér musel divokou jízdu okamžitě zatrhnout, než došlo k neštěstí.
Afghánský chrt s nízkým IQ
Ne všechny scény vznikaly s takovou lehkostí, jak působí na plátně. Štáb si prožil krušné chvíle při natáčení v pražských Riegrových sadech, kde měla vzniknout sekvence s majestátním psem. Produkce vybrala afghánského chrta jménem Apollo. Pes sice vypadal před kamerou elegantně a přesně zapadal do vizuálního stylu filmu, ale jeho inteligence filmaře doháněla k šílenství.
Zvíře absolutně odmítalo poslušnost a nechápalo základní povely. To, co mělo být rutinní prací na pár hodin, se protáhlo na dva dny plné stresu a opakování záběrů. Režisér Jaroslav Soukup později vzpomínal, že donutit Apolla ke spolupráci bylo téměř nad síly celého štábu.
Loupež na toaletách byla realita
Scenáristé filmu Miroslav Vaic a Jaroslav Soukup sice stvořili fiktivní příběh, ale v detailech se neštítili inspirovat skutečnou kriminalitou té doby. Ikonická scéna, kdy si číšník Michal (Sagvan Tofi) jde vyzvednout ukryté peníze do splachovací nádržky na toaletách v obchodním domě Máj, nebyla výmyslem bujné fantazie tvůrců.
Tento trik se skutečně odehrál a scenáristé jej převzali přímo z policejních spisů. Reálný předobraz filmové loupeže proběhl přesně tak, jak jej diváci viděli v kinech, včetně využití frekventovaného obchodního domu jako úkrytu pro lup.
Geniální herec na dietě z bílého vína
Temnější stránku natáčení představoval Karel Augusta. Představitel slizkého padoucha Kadlece, který se neštítí podrazit ani vlastního zetě, bojoval v té době s těžkým alkoholismem. Jeho herecký talent byl nezpochybnitelný, ale spolehlivost nulová. Štáb musel jeho stavu přizpůsobit celý harmonogram. Augusta si naordinoval vlastní verzi diety, která děsila všechny přítomné.
Jídlo prakticky nekonzumoval, jeho denním příjmem byla lahev bílého vína. Když mu hladina alkoholu v krvi klesla, nebyl schopen hrát. Režisér se tak dostal do absurdní situace, kdy musel herce v pití podporovat, aby vůbec dotočili obraz. „Režisér Soukup ho musel častokrát posílat, ať si jde loknout. Teprve potom dokázal předvést požadovaný výkon. Augusta byl geniální herec, ale ty jeho výkyvy kvůli chlastu byly hrozné,“ popsal pro deník Aha! jeden z pamětníků natáčení.
Augusta se později pokusil o léčbu u Apolináře, začal sportovat a výrazně zhubl, ale jeho organismus už byl příliš zdevastovaný. Zemřel v nedožitých třiašedesáti letech, což definitivně pohřbilo plány na třetí díl série.
Palestinci a modelka bez hlasu
Samotná produkce v centru Prahy připomínala akční manévry. Vrcholem byla scéna výbuchu vozu na Národní třídě. Filmaři pracovali v noci a exploze byla tak silná, že tlaková vlna vymlátila výlohy v okolí Jazz clubu Reduta. Nervozitu zvyšovalo i místo natáčení. Policisté měli strach z mezinárodního incidentu. „Největší problém byl, že jak je ta jazyková škola, tak nad ní byly byty. Bylo nám naznačeno, že tam bydlí nějací Palestinci a že policajti nevědí, co udělají, až jim tam vybuchne nějaké auto,“ vzpomínal Jaroslav Soukup v pořadu Příběhy filmů.
Když se po revoluci točilo pokračování Příběh z Brooklynu, tvůrci vsadili na vizuální atraktivitu Simony Krainové. Modelka sice vypadala skvěle, ale její silný ostravský přízvuk byl pro roli pražské luxusní společnice nepoužitelný. Stejně jako Vaculík v jedničce, i ona přišla o hlas. Diváci v kinech slyšeli Ljubu Krbovou. „Panu režisérovi vadil můj ostravský přízvuk,“ přiznala po letech Krainová pro Aha!.
Hlasování o životě
Když se film stříhal, tvůrci do poslední chvíle váhali nad osudem veksláka Adamce. Původní verze scénáře byla nekompromisní, Adamec měl zemřít. Režisér Jaroslav Soukup však cítil, že by takový konec byl pro divácky vděčnou komedii příliš temný. Nakonec o životě postavy rozhodla až zkušební projekce pro úzký okruh lidí, kde se většina shodla, že diváci chtějí vidět spíše potrestání než smrt. Scénu, kde Adamec končí v poutech, tak dotočili doslova za pět dvanáct, aby uspokojili touhu publika po spravedlnosti bez krveprolití.
Dnes už jsou tyto detaily jen úsměvnou historií. Film přežil své tvůrce i dobu, ve které vznikl. Pokud si chcete připomenout atmosféru osmdesátek, kdy taxikáři vládli Praze a veksláci nosili kožené bundy, máte šanci. Snímek Kamarád do deště vysílá dnes ve 12:10 Televize Seznam.
Zajímavosti a perličky z natáčení dalších českých i zahraničních filmů či seriálů si můžete přečíst ZDE.
