Lov duchů a nadpřirozených jevů je starý jako lidstvo samo. S rozvojem technologií nijak nepolevil a dostává se mu víc než dostatečné mediální pozornosti. Seriály týmů vypravujících se do starých opuštěných budov mají každou chvíli novou sérii a svou diváckou obec vždy přikovají k obrazovce. Proč na ně tolik věříme? Evoluční psychologie nabízí několik možností.
Duchové zas a znova
Ačkoli nadpřirozených fenoménů existuje celá řada, duchové jsou suverénně pozorováni nejčastěji. Dle jedné ze studií Pew Research Center věří celá pětina americké populace, že někdy ducha viděli. Třetina si je pak jistá, že navázala kontakt s oním světem. Současně je ale dost troufalé skálopevně tvrdit, že duchové neexistují. Nabízí se totiž taky otázka, co to vlastně duch je.
Na jasnou otázku asi všichni odpovíme, že na ducha nevěříme. Pokud byste se ale ocitli v neznámém domě, o kterém vám někdo předem řekne, že tam straší, vaše šance na zaslechnutí nebo vidění něčeho podivného se rapidně zvýší. Naše mysl si s námi totiž umí pořádně pohrát. Co to způsobuje?
Síla mysli a moc podnětů
Taky jste se setkali s tím, že když začnete hledat nějaké znamení, najednou je nějak všude? Nebo zjistíte numerologický význam čísla, které najednou zachytíte mnohem častěji? Když se pak ocitnete v lese, začnete si doplňovat stíny a nevinné větvičky se stávají rukama přízraků. Proč? V první řadě náš mozek nenávidí nahodilost. Vždycky se snaží hledat vzorce.
„Aktivně vytváříme vnitřní mentální verzi fyzického světa, která odráží naše vlastní předsudky a očekávání,“ říká k tomu filosof a biochemik Michael Ness. Protože nejsme schopni zpracovat vše z okolí, naše mysl to už filtruje k obrazu svému. Jedním z příkladů je „pareidolie“, tedy tendence vidět smysluplné obrazy v nahodilosti, třeba tvář ve skále na Marsu. Tohle může zhoršit stres nebo jiné extrémní stavy.
Duchové podvědomí
Máloco je tu lepším příkladem než Ouija destička na jejich vyvolávání. Dle mnoha experimentů je většina vzkazů způsobená tendencí uživatelů nevědomě posouvat planžetu, protože očekávají objevování slov a vzkazů. Jde o tzv. ideomotorický efekt, kdy podvědomí dává mozku signál k pohybu. Ten si pak ale vyložíme jako to, že nás „něco“ posunulo.
Evoluce přežití
Ačkoli dnes nad duchy pokrčíme rameny, nějaká míra strachu z nich byla historicky asi mechanismem přežití. Tendence přehnané reakce na potenciálně ohrožující podněty je nástrojem „detekce děje“. Vrozený reflex nás nutí myslet na nejhorší. Kdyby totiž naši předci odepsali noční vrčení jako vítr, nejspíš by je sežral procházející tygr.
To může také vysvětlovat, proč skrze pareidolii vznikají hlavně tváře a humanoidní bytosti. Záměna živého a neživého se v minulosti rovnala životu nebo smrti.
Náboženství
Příklon k náboženství dává člověku nějakou míru obecně inklinace k nadpřirozenu. Proto taky víra, kterou člověk vyznává, ovlivňuje typologii toho, co kde vidí. Ale pozor, víra neznamená duchovno, jsou to směry na sobě celkem nezávislé. Náboženské systémy dovedou paranormální věci nebo život po smrti nějak vyložit.
Duchovně založený člověk nemusí vyznávat konkrétní víru, ale jeho touha po nalezení smyslu snadno vede k UFO a dalším fenoménům. „Nevěříte v Boha? Možná vás uspokojí UFO,“ podotýká pro New York Times, Clay Routledge.
Elektřina, infrazvuk, vnější vlivy
Ruku na srce, naše smysly dokáží zachytit jen velmi úzké spektrum zvuků nebo barev. A právě zvuky na hranici slyšitelnosti sice nevnímáme, ale naše tělo na ně nějak reaguje. Třeba právě „divným pocitem“ něčí přítomnosti. To samé platí pro všudypřítomnou elektřinu. Elektromagnetická pole generovaná samotným vedením dovedou ovlivnit naše spánkové laloky. To je místo, kde mozek syntetizuje informace.
Duchové jsou skuteční
Možná, že tyto bytosti opravdu existují. Hodně příběhů se dosud nepodařilo vyvrátit a objevuje se ve velmi podobné struktuře, podobně jako třeba zkušenosti blízké smrti. Svátky mrtvých připadaly na dny, kdy lidé věřili v překrývání světa živých a mrtvých. A dnešní věda zjišťuje, že s mnoha náboženskými systémy má společného víc, než by se jí možná zamlouvalo.
Přes přínosnost čistě vědeckého bádání tak rozhodně netvrďme, že o světě víme všechno. A nechme tam někde skulinku i pro Caspera.
Zdroje: MegallanTV, TheConversation, PewResearch, NYTimes
