Herec Jiří Štěpnička prožil dětství, které by nevymyslel ani ten nejkrutější scenárista. Jeho matka, slavná prvorepubliková hvězda Jiřina Štěpničková, skončila kvůli pokusu o útěk na Západ ve vězení. Malý Jiřík mezitím skončil v dětském domově a nakonec i v polepšovně. Na maminku mohl dlouhé roky jen vzpomínat. Když ji po letech znovu uviděl, bylo mu už třináct.
Hvězda první republiky a zinscenovaná léčka StB
Jiřina Štěpničková byla jednou z největších hvězd českého filmu třicátých a čtyřicátých let. Krásná, charismatická, obdivovaná. Hrála po boku Huga Haase nebo Lály Peška, vozila se kočárem, vlastnila vilu a auto. Po válce ale přišel zlom. Komunistický režim se na hvězdy první republiky díval skrz prsty a Štěpničková začala ztrácet herecké příležitosti.
Pak jí dorazil dopis, který měl změnit její život. Psát měl režisér František Čáp, který už tehdy žil v Německu. Nabízel jí roli. Jenže dopis byl pastí. „Byla to zinscenovaná záležitost,“ vzpomínal později Jiří Štěpnička pro Lifee. „Já jsem nevěděl, že jdeme přes hranice. Maminka mi řekla, že jedeme za tátou do Karlových Varů a že dostanu k narozeninám kolo. A místo toho nás zatkli.“
Převaděč, který měl herečku se synem dostat za hranice, byl ve skutečnosti důstojník Státní bezpečnosti. Akce měla krycí název Generální prevence a jejím cílem bylo zastrašit ostatní umělce. Jiřinu Štěpničkovou zatkli přímo na hranici, čtyřletého Jiříka odvezli do kasáren a poté do dětského domova.
Kriminál, polepšovna a zrada kolegyň
Herečka si prošla brutálními výslechy a skončila ve vězení v Pardubicích, její syn se mezitím potloukal mezi dětským domovem, příbuznými a nakonec i polepšovnou. „Rok jsem byl v polepšovně. Ale paradoxně na to vzpomínám docela rád, naučil jsem se tam skákat salto,“ řekl herec s typickým nadhledem.
Štěpničkovou obžalovali z velezrady a v roce 1952 odsoudili na patnáct let vězení. A to jen o vlásek unikla trestu smrti, který pro ni údajně požadovaly i některé její kolegyně z Vinohradského divadla. Herec Radovan Lukavský později pro Českou televizi připomněl, že mezi signatáři výzvy byly i herečky, které ji kdysi obdivovaly. „Klíčem k tomu byla herecká závist,“ doplnila Vlasta Chramostová, která situaci popsala s odstupem let.
Malý Jiří mohl maminku vídat jen čtyřikrát do roka, vždy pod přísným dohledem. „Jezdil jsem za ní do Pardubic s tetou. Mluvili jsme spolu jako na poště mezi okýnky, a když se doba trochu uvolnila, tak u stolku, kde kolem nás stála stráž se samopaly,“ uvedl.
Návrat matky z vězení a nový začátek
Po deseti letech se Jiřina Štěpničková konečně dostala na svobodu díky amnestii a také pomoci několika herců, třeba Zdeňka Štěpánka, Františka Smolíka nebo Jaroslava Vojty. Jiří se s ní znovu setkal jako třináctiletý kluk. „Tím, že jsem se k mámě vrátil po deseti letech, jsme se oba svým způsobem o těch deset let vrátili zpátky,“ řekl v rozhovoru pro iDNES.cz.
Žili spolu ve dvou místnostech bez vody a topení, ale byli zase spolu. Postupně se začali znovu poznávat. „Když jsme si šli lehnout, máma mi říkala, že jí je líto, že jsme zamalovali sovičku, co byla na stropě. Tak jsme v noci vstali a tu sovičku jsme čistili, dokud se neukázala. Byli jsme šťastní,“ vzpomínal.
Štěpničková se později dokázala vrátit i k herectví. Nejdřív v Kladně, později v Realistickém divadle. Její syn šel v jejích stopách, i když ho od toho odrazovala. „Říkala, že herec nemá právo založit rodinu. Ale mně to nedalo,“ přiznal Štěpnička.
Život ve stínu minulosti a tichá hrdost
Když se stal uznávaným hercem Národního divadla, jeho matka prý chodila na každou premiéru. Nikdy ho veřejně nechválila, ale byla na něj pyšná. „Byla tvrdá ženská, ale já jsem po ní. Všechno zlé beru jako něco, co mě může posílit,“ řekl Štěpnička.
A přestože musel kvůli jejímu „škraloupu“ dělat i ústupky, třeba ztvárnit Klementa Gottwalda v propagandistickém seriálu, nikdy se za její jméno nestyděl. „Dnes se jmenuju Štěpnička, ale dalo mi hodně práce, než jsem se k tomu jménu dostal,“ uvedl pro 7 pádů Honzy Dědka.
21 gramů, které rozvířily vědu i víru. Lékař tvrdil, že právě tolik váží lidská duše
Zdroje: autorský text, Lifee, iDNES, Krajské listy
