Zdena Studenková má za sebou desítky rolí, stovky natáčecích dnů a nesčetně divadelních premiér. Ale jedno jí leží v žaludku dodnes – rozpad Československa. A říká to bez servítek. Ve své knize i v rozhovorech vystupuje proti rozdělení společného státu tak otevřeně, jak to v československém showbyznysu málokdo dokáže. Vzkazuje: byla to chyba, kterou jsme všichni tvrdě zaplatili.
„Byla to naše největší chyba!“
Zdena Studenková měla na Barrandově dveře dokořán. V Československu rozjela hereckou kariéru, jakou by jí mohla závidět nejedna kolegyně. Jenže rozpad státu pro ni znamenal zlom. „Mě to obralo o kontakty, o možnosti, o práci…“ vzpomíná v knize Som herečka. Společný stát jí podle jejích slov dával smysl a hlavně fungoval.
Herečka si nebere servítky, když popisuje, jak rozdělení vnímala: „Najednou se nějací id*oti rozhodli, že máme jít od sebe.“ A nejvíc ji štve, kdo se tehdy pasoval do role „velkých Slováků“ – podle ní šlo o lidi, kteří předtím pro zemi neudělali vůbec nic. Jen prý čekali, až budou moci „rozdělit majetek a rozkrást si ho mezi sebou“.
Mečiar jako hlavní viník, Klaus jako ten, kdo přihrávku využil
Jména padla jasně. „Je to Mečiarovo máslo na hlavě. Klaus jen zužitkoval tu skvělou přihrávku,“ říká Studenková v rozhovoru s Jánem Štrasserem. Podle ní by bez osamostatnění Slovenska zůstal Vladimír Mečiar jen okrajovou figurkou. Rozdělení mu podle ní politicky neskutečně hrálo do karet.
Co jí ale vadí nejvíc? Že o tak zásadní věci nerozhodovali lidé. „Mělo být referendum!“ zlobí se. Studenková totiž věřila, že „zdravý rozum“ nakonec zvítězí a Československo přežije. Místo toho ho politici podle ní roztrhli bez ohledu na historické vazby a společnou zkušenost.
Československo jako doba kulturního zlata
Navzdory cenzuře a přísnému režimu Studenková dodnes mluví o dobách Československa jako o éře, která byla k umělcům štědrá. „Komunisti si uvědomovali, že kultura je výkladní skříň, a proto do ní investovali,“ říká. Ačkoliv mnohé pořady končily ve střižně pod nůžky cenzorů, herečka tehdy naplno točila – hlavně v Praze.
Dnes je pro ni důležité si připomínat, že svoboda, kterou žijeme, není samozřejmost.
Zdroje: kniha Som herečka (Studenková), Koktejl, Čas
