Silnice i dálnice obvykle spojují či propojují místa na mapě. Někdy však není tento účel naplněn a výsledek tak vede… prostě odnikud nikam. Právě to je osudem tzv. Hitlerovy dálnice, která měla v minulosti protnout celou Moravu a spojit Vídeň s Vratislaví. Stopy po této stavbě můžete na nejednom zajímavém místě najít dodnes, a dokonce se po nich projet.
Exteritoriální A88
Dálnice Vídeň-Vratislav je nedokončeným projektem nacistického Německa. Celková délka měla činit 320 km, na našem území se dnes nachází rozestavěné části o délce 83,5 km. Stavbu připomíná pilíř pod hrází Brněnské přehrady, dále mosty schované v remízech polí a silniční úseky, které skutečně vedou odnikud nikam.
Tehdejší vize
Projekt počítal s cca dvaceti tisíci kilometrů dálnic a myslel i na budoucí potřeby. Auta v té době jezdila nejvýše osmdesát kilometrů v hodině. Nová dálnice měla ale vysoce kvalitní betonový povrch připravený na dvojnásobek. První zmínky pochází z října 1938, už tehdy začala i přípravné práce. Skutečně stavět se začalo 11. dubna 1939.
Zásek a věčná stopka
Jak už to, tak bývá, původní plány i časový rozvrh se málokdy reálně dodrží, v tomto případě tomu nebylo jinak. Z projektu na 320 kilometrů bylo na našem území rozestavěno asi osmdesát. Práce postupně nabíraly zpoždění, v dubnu pak přišla věčná stopka. Důvodem byly ekonomické potíže a pak samozřejmě vojenské problémy Třetí říše.
Jen zaváté trosky?
Po válce se nad projektem rychle zavřela voda, staveniště navíc zarostla, takže kdo je přímo nehledal, ten je ani nenašel. Pravdou ale je, že nějaké využití našla. Několik původních náspů i mostů využívá dálnice D52 z Brna k Pohořelicím, Mikulovu a hranicím Rakouska.
Asi největší využívanou částí je tzv. Stará dálnice z Brna-Bosonoh do sídliště Bystrc. K dokončení stavby ale došlo až po válce, kousek od přístavu lze vidět další nedokončený kus původního projektu.
Německá architektura
Dálniční historik Tomáš Janda podotýká, že německá architektura první poloviny minulého století je s dálnicemi silně spjata. Poprvé to totiž nejsou jen účelové prvky dopravy, ale mají se stát vlastní architektonickou jednotkou.
„Při stavbě dálnic v tehdejším Německu byl vyzdvihnut jeden klíčový aspekt. Výslovně se totiž dbalo na kulturní a estetickou hodnotu konstrukce. Technici tak neměli hledat nejjednodušší ani nejlevnější varianty, ale něco víc, něco uměleckého. Technika a příroda měla být harmonickým celkem,“ říká Janda.
Účast malířů
Hitlerův projekt na tom byl ještě lépe. Němečtí inženýři si totiž přizvali krajinné architekty, akademické malíře a další experty. Cílem bylo co nejcitlivější zasazení dálnice do krajiny. Z dnešního pohledu jsou tehdy zvažované detaily skoro úsměvné. Silnicím dnes vládne pohledový beton, tehdy se bral důraz i na estetiku.
„V Linharticích stihli Němci postavit dva testovací pilíře. Most měl mít obklad ze světlého pískovce, aby byl světlý kámen vidět z Moravské Třebové. Naopak most v Trnávce měl mít tmavý obklad, aby v zastavěné obci nerušil,“ dodává Janda.
Zdroje: iDnes, KudyZNudy, Wikipedia
.jpg){kind=link}
