Špindlerův Mlýn, Máchovo jezero, Český ráj. Tři klasické destinace, kam se za minulého režimu vypravovali lidé hromadně a pravidelně na dovolenou. Silným trendem byly také chaty a chalupy. Závist pak panovala vůči těm, kteří si udělali výlet do Prahy. Proč? Protože jízda metrem nebo po eskalátoru byla skutečný zážitek. No, někdo si to užívá i dneska. Kam se tedy u nás jezdilo za socialismu na dovolenou?
Náplň socialistického volna
Když se na dovolenou za komunistů zeptáte pamětníků, pravděpodobně utrousí i něco o Bulharsku, Maďarsku u Balatonu nebo „Jugošce“. Valná část lidí ale zůstávala doma. Vypravili se právě na chatu, případně jen vzali stan a utábořili se někde na přehradě. Vranovské, na Slapech nebo u dodnes tolik populárního Máchova jezera.
Voda vede
Ať už byl cíl kdekoli v naší vlasti, pobyt u vody byl top. Nutno podotknout, že hodně firem mělo na takových místech vlastní rekreační střediska. V lesích u „Mácháče“ jich vyrostly přímo stovky. Okolí Doks a Starých Splavů se tak tuzemskou destinací číslo jedna stalo na dlouhé roky.
Bylo tam tak plno lidí, jen stánků s občerstvením byla hrstka, atrakce naprosto žádné. Ani střediska pro rekreanty nebyla nafukovací, takže dostat se tam už vytvářelo určitou vyvolenost. Stejný režim (v režimu) fungoval i na dalších místech, tedy Vranovské přehradě, Rozkoši, v České Skalici nebo jižní Moravě.
Nákupní dovolená
Kultura, akce, nákupy. To byly další cíle mnohých dovolených. Pod pojmem akce si dnes někdo představí možná tak rockový koncert. Tehdy to byla ale i jízda pražským metrem a možnost vyzkoušet dlouhé eskalátory.
Šlo totiž o jedno z hlavních lákadel socialistické Prahy. Následovala proslulá zoologická zahrada, případně plavba po Vltavě. Už tehdy tak šlo v hlavním městě složit pro všechny program na celý den nebo i několik. Zvláštností nebyla návštěva divadla, což bylo ale pro některé diváky utrpení. Mnohé zaměstnance totiž představení moc nezajímalo, spíš si v hledišti srovnávali nákupy.
Hezky to popsal herec Miroslav Hanuš: „A ty lidi si mysleli, že ten herec neví, co se děje v tom hledišti. Že je nevnímá. A Adamíra pak vstal, otočil se přímo k nim, což je úplně zmrazilo, a řekl, že koho to nezajímá, tak může vypadnout. A najednou to všechny zajímalo, i když tam byl jen on.“
Kdo a jak dlouho, vysněné destinace
Dovolené bylo obecně málo. Mladí lidé do 30 let měli pouze dva týdny. Kdo si odpracoval pět až patnáct let, mohl nárokovat tři. Až od 33 let věku vznikl nárok na čtyři týdny dovolené. I když se do ciziny (kdo mohl) cestovalo tehdy levněji, znamenalo to náklady ve výši dvou měsíčních platů celé rodiny. Právě proto bylo tak v kurzu kempování.
Bez omezení se smělo jen do východního Německa, Rumunska, Polska, Bulharska a Maďarska. Cesta k moři s ROH byla skutečně pro hrstku vyvolených. Za režimu před rokem 1989 také existovalo jen deset cestovních kanceláří, dominoval Čedok. A kdo měl o něco takového zájem, musel mít konexe nebo si vystát opravdu dlouhou frontu.
Pro kapitalistické země nestačilo zájezd koupit. Byla potřeba výjezdní doložka a od banky devizový příslib pro výměnu měny. Ani jedno nešlo bez schválení stranou a zaměstnavatele. A vždycky stačil jen stín podezření, že chcete socialistický ráj na zemi opustit, a na hranicích jste měli utrum.
Zdroje: KudyZNudy, Wikipedia, PoznatSvet
