Den 25. února 1948 se zapsal do historie jako Vítězný únor. Vítězství to ale rozhodně nebylo pro demokracii, svobodu slova a některá další základní lidská práva. Vítězný únor je začátkem komunistické vlády v Československu, která trvala více než 40 let a v jistých oblastech se s důsledky tohoto režimu potýkáme dodnes. Samozřejmě, že komunisté celou akci připravovali už dlouho – ve skutečnosti už od konce druhé světové války.
Komunisté si připravují půdu
Právě po skončení války musel Beneš na popud komunistů omezit počet politických stran. Občané ze všech stran slýchali, jak je Francie a Velká Británie v roce 1938 přenechali Hitlerovi (respektive Sudety – československé pohraničí). Potom musel přijít Sovětský svaz, aby nás zachránil. O podílu západních zemí na této „záchraně“ se mlčelo. Kromě toho se nenápadně nahrazovali velitelé na klíčových pozicích v armádě a také policie. Komunisté tak nenápadně dostávala své lidi tam, kam potřebovala, aby postupně získávali větší a větší moc.
13. února 1948
Právě tohoto dne se ministři demokratických stran postavili proti konání komunistického ministra Václava Noska, který nechal z vedení Sboru národní bezpečnosti (SNB) odvolat z vedoucích pozicí všechny nekomunistické zástupce. Jenomže namísto toho, aby došlo k omezení moci komunistů, došlo k pravému opaku. Vzali to totiž jako impulz k tomu, aby vyrazili do konečného boje o moc.
Ministři tří demokratických stran se rozhodli podat demisi a doufali, že prezident Beneš kvůli tomu jmenuje úřednickou vládu a vypíše předčasné volby (popřípadě jejich demisi nepřijme). Jenomže k tomu bylo zapotřebí demise nadpoloviční většiny ministrů. Nikdo se ke stávajícím třem ministrům ale nepřidal, a tak nemohly být vyhlášeny předčasné volby. Komunisté této situace využili a prohlásili sami sebe za sílu, která drží vládu pohromadě. Ministři v demisi byli označeni za „rozvraceče“.
Tlak na Beneše
Prezident Beneš neměl jednoduchou pozici. Byl už starý a nemocný muž. Klement Gottwald, tehdejší premiér vlády, si na něm vynutil slib, že jej znovu jmenuje do téže role. Současně jej ale zastrašoval. Vyhrožoval prezidentovi občanskou válkou. A jak se zdálo, komunisté byli všude a měli obrovskou sílu – pořádali manifestace, demonstrace, do ulic vyšli Dělnické (později Lidové) milice, zorganizovali hodinovou stávku, do níž se zapojilo 2,5 milionu lidí apod.
„Právě se vracím z Hradu…“
Dne 25. února 1948 uspořádali komunisté velkou demonstraci na Václavském náměstí. Prezident Beneš zůstal sám, neměl příliš šancí zvrátit situaci. Lidé, kteří ho podporovali, byli rozehnáni. Ve skutečnosti neměl příliš na vybranou – pakliže by nepodepsal, komunisté se mohli opřít o sovětskou vojenskou účast. Demisi 14 ministrů tedy podepsal. Navíc souhlasil s doplněním vlády podle návrhu Klementa Gottwalda. Právě ten vystoupil na Václavském náměstí s „vítězným“ projevem, který začínal: „Právě se vracím z Hradu…“
Jan Masaryk
Jan Masaryk, syn někdejšího československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, demisi nepodal a zůstal jako ministr v nové vládě. Jeho smrt, ke které došlo z 9. na 10. května 1948, měla vypadat jako nehoda. Spousta lidí ale o tom dodnes pochybuje. Po únoru došlo k pronásledování odpůrců nového režimu. Československo se dostalo pod vliv Sovětského svazu, kde zůstalo až do listopadu 1989.
Zdroje: eduČT, dnyceskestatnosti, seznamzpravy, plus.rozhlas
